Vzdělání nebo praxe? Co je víc?
Autor: Jaroslav Fišer
Dnes jsem s pobavením četl jeden napůl úsměvný článek o tom, že jistá polská uklízečka se byla dva roky schopná živit jako zubařka. Vypomáhala tím opravdové zubařce, u které uklízela. Ta svoji uklízečku průběžně zaučovala, až si její pomocnice V průběhu dvou let dokonce vytvořila svoji stálou klientelu, která s ní byla spokojená. Žena údajně zvládala i složitější zákroky. Celá záležitost se nakonec provalila a oběma ženám nyní hrozí až pět let. V této souvislosti mě napadla otázka, kde je hranice mezi tím, kdy je vzdělání důležitější než praxe. A hned jsem si vybavil naši firmu a to, jak já pohlížím na dosažené vzdělání.
Asi bych měl hned na začátku přiznat, že nemám vysokou školu. Zatímco nyní je v každém krajském městě minimálně jedna univerzita a existuje ještě spousta dalších soukromých vysokých škol, v době mého dospívání bohužel takový luxus nebyl. O co méně bylo škol, o to více uchazečů se na ně hlásilo. A protože já jsem rozhodně až tak výjimečný nebyl, tak jsem se prostě na VŠ nedostal. A upřímně – s odstupem času mám pocit, že mi to nechybí. Takže když přijímám nové spolupracovníky, nikdy do inzerátu nepíšu mezi požadavky SŠ nebo VŠ, ale dovednosti. V životě jsem potkal už tolik blbců, kteří měli vysokoškolský diplom, že by mě hanba fackovala, kdybych jako kritérium pro přijetí zaměstnance řadil dosažené vzdělání.
Můj první programátor na plný úvazek byl vyučený automechanik. V současné chvíli už se sice honosí titulem Ing. a dělá pro jednu celorepublikově významnou softwarovou společnost, ale v době, kdy u mě nastupoval, neměl o svém vysokoškolském studiu ani ponětí. Na základech jeho práce i po deseti letech stále některé naše projekty fungují. A nestydím se to přiznat.
Další tři kolegové, kteří stojí za vývojem webů, skončili VŠ již po třech letech. Dva dobrovolně, jeden nedobrovolně. I oni byli a jsou pro firmu velkým přínosem. Na druhé straně stojí zhruba pět vysokoškoláků z oboru, kteří se o místo ucházeli. Při pracovním pohovoru z nich čišelo až nezdravé sebevědomí, cizími odbornými výrazy nešetřili, ale vše skončilo tím, když jsem chtěl vidět nějaké ukázky jejich práce. Ve většině případů nebyly vůbec nebo nebyly dostatečné. Pak dostali za úkol udělat vstupní testovací projekt. Pro dva to bylo pod jejich úrovní, dva ho nezvládli a fakticky si s ním poradil jen jeden vysokoškolák, který nakonec ale nastoupil jinam, kde mu nabídli lepší podmínky.
U programátorů lze určitou odbornou způsobilost ověřit snadno, u obchodníků už je to těžší. Každopádně obchod a propagaci nyní zastupují středoškolák – gymnazista, inženýr strojař, vyučený hoteliér a prodejce podlah.
Asi nejsme TOP firma, neurčujeme směr a nemáme dominantní postavení na trhu, přesto se nám poměrně daří. A to díky týmu lidí, kteří podle dosaženého vzdělání ve svém oboru nepatří ke špičce. Přesto (a nebo právě proto) bych je nikdy nevyměnil. Mají můj dík a obdiv. Nebýt jich, rozhodně by firma nebyla tam, kde je. Takže až budete hledat nového zaměstnance, neřešte dosažené tituly, počty vysokých škol. Vždycky nakonec bude pracovat člověk a ne jeho titul.
P.S. já bych si u té uklízečky zuby klidně vrtat nechal
Komentářů: 9 ke článku “Vzdělání nebo praxe? Co je víc?”
Přidat do oblíbenýchKategorie
- Co se jinam nevešlo (11)
- Marketing (29)
- Naše weby a projekty (10)
- SEO, vyhledavače (15)
- Sklik, Adsense atd (10)
Pavel 2.1.2012 v 18:04
Přesně tak, já taky
U zubařů mi vždycky přišlo nepochopitelné, proč se u nich klade důraz na jakési vzdělání, když musí být hlavně manuálně zruční. Kdo nemá cit pro jemnou ruční práci, neměl by být zubař. Bohužel když se umí učit, školu udělá a pak je to zubař patlal. Nechápu, proč tohle ještě nikdo neřekl nahlas a nebere se zubařská škola jako škola velmi jemné, precizní a důležité mechaniky, která je vysoce hodnocená. Samozřejmě nějaké vědomosti mít musí, ale upřímně si nemyslím, že velké.
Martin 3.1.2012 v 13:47
Ono to vzdělání je často až zbytečně příliš přeceňované, zejména v IT. Nejlepší jsou pohovory typu umíte s aplikací „xyz 10.1“? Nebo jaký je příkaz pro xyz, přičemž normálnímu člověku by to zabralo 10 minut Googlování.
To co mě dostalo bylo, když mě můj nynější šéf přijímal a já mu povídám „podívej se, jsem sice technicky slabší…“ a on:“na tom mi nesejde, jde o to, jak je člověk se rychle schopen naučit to potřebné“…
Chalupář 4.1.2012 v 00:09
Pokud není náborář „prohnilý“ vysokoškolák, tak se řeší dovednosti, osobnost. V opačném případě hlouposti a teoretické pasáže z učebnic. Praxe a všeobecný přehled je víc, než pouhý titul. To je stejné s jazyky, lidé se ženou za diplomy. Ale nevědí, že jejich platnost je omezená, aby ne. Přitom je to logické. Takže ve finále mají diplom „neplatný“, a pak koukají jak z jara. A nedej bože, když na ně promluvíte cizím jazykem.
PS: já bych se vrtat nenechal ,)
Jakub K 1.3.2012 v 07:53
To pan Chalupář: Zajímavý názor a vcelku s ním souhlasím až na to, že třeba u anglických certifikátů od Cambridge je platnost neomezená a je to alespoň malé vodítko k tomu, na jaké úrovni člověk daný jazyk umí. Ne vždy je to pravidlem, testy mají určitý směr, ale vodítko to je. Navíc je to pro zaměstnavatele jednoduší, sami vědí, jakou úroveň daný certifikát má a co může očekávat.
Miloslav Ponkrác 11.4.2012 v 22:12
Jednoduchý rozbor: Malá firma, která není atraktivní pro vysokoškoláky – a tedy kvalitní vysokoškoláci se většinou hlásí jinam. Setkává se tedy s těmi, kdo se na větší místa hlásit nemohou, a tedy z té horší části rozložení Gaussovy křivky.
Tím firma dochází k názoru a skutečné zkušenosti, že většina vysokoškoláků není tak dobrá.
Stejně reprezentativní vzorek populace může být třeba u primáře chirurgického oddělení, který Vám třeba potvrdí, že nezná jediného lyžaře, který by si při lyžování nezlámal nohu. Ovšem otázku, proč by na chirurgii se vůbec měl objevit lyžař, který žádné zranění neutrpěl a jichž je většina – necháme nezodpovězenou.
Zkrátka stejně tak mohu u sebe říci, že jsme měl daleko lepší život s obyčejnými ženami, než s celebritami typu Penelope Cruz. DOkonce jsem s obyčejnými ženami měl lepší sex než s celebritami Hollywoodu. Takže zamlčím, že žádná celebrita z USA nemá důvod mě potkávat.
A stejné je to s tímto článkem a kvalitou vysokoškoláků. Otázkou je, zda se k nim hlásí reprezentativní, tedy průměrný, vzorek programátorů. Já bych o tom s úspěchem pochyboval. A jejich zkušenosti jsou pak jaké jsou.
Jaroslav Fišer 11.4.2012 v 23:13
Dobrý den,
Miloslave, nechci rýpat, ale neozvala se potrefená husa? Jak jinak chápat, že Vaše relativně správná analýza je připojená pod textem, se kterým vůbec nesouvisí. Ten článek není o tom, jestli jsou (všichni) vysokoškoláci kvalitní nebo ne, ale o tom, zda je pro přijetí uchazeč o zaměstnání důležitější praxe nebo studium. Nikde v článku není ani náznak toho, že nemá smysl brát na pracovní poměr vysokoškoláky. Článek měl pouze dát upozornit na to, aby se lidé zbytečně nenechávali oblbnout vysokoškolským diplomem.
Dle mého názoru je důležitější praxe, ideálně spojená s průběžným samostudiem. Mimo jiné i proto, že podle mě znalosti nabyté ve škole jsou Vám v 90% případů půl roku po škole už k ničemu, protože doba, technologie, trh či zákony se velmi rychle mění. A nezáleží na tom, jestli řešíme zrovna programátora, právníka, lékaře nebo účetní. Dovolím si tvrdit, že v nemalé části oborů, zejména těch úzce specializovaných, stárnou školní znalosti rychleji než auta nebo počítače. Po roce ve správně fungujícím pracovní procesu se podle mě rozdíly mezi vysokoškolákem a NEvysokoškolákem setřou
Ale nikomu jeho jiný názor neberu.
Výše jsem napsal: V životě jsem potkal už tolik blbců, kteří měli vysokoškolský diplom, že by mě hanba fackovala, kdybych jako kritérium pro přijetí zaměstnance řadil dosažené vzdělání.
A to platí stále a klidně to je možné aplikovat na středoškoláky, učně i lidi se základním vzděláním.
P.S. Pro mě jsou rozhodující výsledky a proto když potřebuju tlumočníka do němčiny, tak si neřeknu mé kamarádce, která sice má státnici a dokonce učí v jazykovce, ale kamarádovi, který pracoval tři roky jako truhlář v Rakousku.
Miloslav Ponkrác 11.4.2012 v 23:55
Fišer: Nechal bych potrefenou husu stranou. Mohla by z toho vzniknout max. pěkná pavlačová debata.
Rozdíly mezi člověkem dělajícím v jakémkoli oboru jednoduché věci – a tím většina programátorské práce je – se po roce zcela jistě setřou.
O VŠ – jakžto zástupci teoretickém – je v článku hodně.
—
„Mimo jiné i proto, že podle mě znalosti nabyté ve škole jsou Vám v 90% případů půl roku po škole už k ničemu, protože doba, technologie, trh či zákony se velmi rychle mění.“
Nemění. To je právě člověku s dobrými teoretickými znalostmi naprosto jasné. Mění se vnější forma toho, co v teorii je dávno známo.
Tak dynamické jako bylo 20. století dnešní doba není ani náhodou.
Mění se maximálně módně co momentálně frčí a za chvíli bude frčet něco jiného, a pak se to zase vrátí – ale to je tak vše.
—
„A nezáleží na tom, jestli řešíme zrovna programátora, právníka, lékaře nebo účetní.“
Pro jednoduché případy je to jedno. Ale obávám se, že transplantaci srdce nenahoníte pouhou praxí tím, že na rok nastoupíte do nemocnice.
—
„Dovolím si tvrdit, že v nemalé části oborů, zejména těch úzce specializovaných, stárnou školní znalosti rychleji než auta nebo počítače.“
Já si dovolím tvrdit, že stárnou pouze pro toho, kdo se je naučil nazpaměť a nechápe vnitřní souvislosti.
—
„Po roce ve správně fungujícím pracovní procesu se podle mě rozdíly mezi vysokoškolákem a NEvysokoškolákem setřou“
Podívejte, pokud někdo bude na pásu montovat pneumatiky, pak opravdu vzdělání není potřeba. Pokud bude v programování používat deset stejných obratů, tak rovněž máte pravdu.
Tím nevyjadřuji despekt vůči těmto činnostem, ale v těchto činnostech opravdu praxe stačí.
Pokud děláte takové činnosti, pak je pro vás zaučený člověk lepší. A pak máte pozorování, které prezentujete v článku.
—
„V životě jsem potkal už tolik blbců, kteří měli vysokoškolský diplom, že by mě hanba fackovala, kdybych jako kritérium pro přijetí zaměstnance řadil dosažené vzdělání.“
Se závěrem souhlasím.
—
„Pro mě jsou rozhodující výsledky a proto když potřebuju tlumočníka do němčiny, tak si neřeknu mé kamarádce, která sice má státnici a dokonce učí v jazykovce, ale kamarádovi, který pracoval tři roky jako truhlář v Rakousku.“
A to je to, k čemu jsem Vás chtěl dovést a trochu Vás popíchnout.
Nemáte-li využití pro teoretické znalosti a vzdělání, pak se vůbec nezabývejte otázkou, jestli je lepší vzdělání nebo praxe.
Úplně stejně byste se mohl zabývat otázkou, jestli vzít plešatého člověka nebo praxí zaučeného. Nebo jestli vzít člověka umějícího hrát na kytaru nebo prakticky zaučeného.
Pokud sledujete proměnnou, kterou nedokážete využít (jedno jestli vzdělání, hru na kytaru nebo plešatost člověka) – pak budete zklamán, když se na základě toho budete rozhodovat při přijímání člověka.
Tudíž pokud neodkážete vzdělání člověka využít – pak nemá smysl si vůbec klást otázku, zda Vám to něco přinese. Nic. Budete zklamán.
Na druhé straně jsou činnosti, které se pouze prakticky nenaučíte kdybyste se rozkrájel. Třeba Vás nevezmou do firmy Intel jako návrhář čipů, protože dnes už to chce rozsáhlé znalosti elektroniky, ale také kvantové fyziky, bez které se tam nehnete. Takže když byste se tam přes tlačenku zázrakem dostal (třeba byste byl žena, která ovšem podrží řediteli), tak stejně byste musel začít několikaletým studiem teorie, matematiky, fyziky, elektroniky a kvantové fyziky. Prostě to pouhou praxí nedohoníte.
Takových činností je mnoho, Vy je neděláte, Vy je nenabízíte, takže máte mylný dojem, že pouhá praxe stačí.
Jaroslav Fišer 12.4.2012 v 00:18
pěkné, myslím, že takto podané to vyznívá podstaně jinak (v mých očích lépe a srozumitelněji) než ve Vašem předchozím příspěvku.
Myslím, že s příměrem u inženýra Intelu mohu souhlasit, u kardiochirurga už méně a u programátora vůbec. Souhlasím s tím, že u některých profesí se některé znalosti pouhou praxí dohonit nedají.
Ta potrefená husa byla opravdu trochu rýpnutí nad rámec zvyklostí, minimálně smajlík by to trochu víc zjemnil.
Miloslav Ponkrác 13.4.2012 v 21:29
— u programátora vůbec
Už trochu neslušně. Příklad některých programátorských činností, kde je třeba silná znalost teorie a samotná praxe to nedohoní.
1) Návrh vysoce optimalizovaných kompilátorů programovacích jazyků C a C++.
2) Vědecké výpočty na superpočítačích. (Poměrně rozsáhlý matematický obor „numerická matematika“ je nutné velmi dobře znát.)
3) Programování kryptografických algoritmů. (Opět vynikající znalost matemtiky a slušná matematická zkušenost nutností.)
4) Programování matematiky pro práci s čísly s vysokou přeností (jako je třeba knihovna GMP).
5) Programování 3D grafiky v průmyslových použitích a složitých schématech.
6) Programování řízení kosmických lodí v NASA.
7) Programování řízení systémů v jaderných elektrárnách. (Zde by učení se praxí metodou pokus omyl mělo obzvláště pikantní výsledky.)
Chci jenom říci, že teprve až v moderní době se jakákoli činnost kolem webu nazvala programováním, dříve by to tak nikdo nenazval. Stejně tak jako navrhování formulářů v účetních systémech.
Když mi někdo řekne, že je programátor, dám mu dvě jednoduché otázky: 1) Jaké jsou základní metody třídění polí, jaké jsou jejich výhody a nevýhody? 2) Co je to číslo NaN?
Před lety na ně odpověděl každý programátor, který sotva začínal.
Chtěl jsem jenom říci, že každá činnost má své požadavky. A někde je lepší pouze praxe.
Nejasnost mezi námi není a nebyla. Nejasnost je v zamlžené definici pojmu „programátor“.
Dnes jsem byl v Tescu a zjistil jsem, že tam pracují pouze a jedině manažeři. Byli tam vylepení. Vedoucí manažerka podlahových krytin, dříve podřadně zvaná uklízečka. Vedoucí manažer doplňování potravin, dříve podřadně zvaný doplňovač regálů, atd.
A stejně jako v Tescu zdevalvovalo slovo manažer, tak dnes se poněkud nadužívá slovo programátor.